Do McDonald’s moc často nezavítám. Raději se najím doma, nebo si skočím na nějakou slanou drobnost do pekárny. Shoda okolností, přátelé, hlad a nepříznivé otevírací časy v nočních hodinách mě při bloudění po Praze do jedné z restaurací této americké značky nakonec přece jen zavedlo. Těše se na svou sodovku (ano, jsem jeden z těch mála, co si u McDonald’s dávají jenom čistou sodovku) otevírám brčko a v mžiku přichází zděšení – je z papíru. Netrvalo tedy dlouho a napadlo mě se s vámi podělit o svoji zkušenost a o svůj názor.
Nebylo to mé první setkání s tímto papírovým nepřítelem, bylo ale prvním nedobrovolným – předchozí zkouška papírových brček mě jednoznačně utvrdila v tom, že kdybych měl na výběr mezi brčkem papírovým a plastovým, vybral bych si druhou možnost. Papírové brčko bych nezvolil ani kdybych si vybíral mezi ním a brčkem žádným. Bylo už ale rozbalené, a u McDonald’s jsem jej ještě nezkoušel. Věře, že by takto velký řetězec nenahradil standardní brčka něčím nekvalitním jsem se rozhodl dát tomu šanci.
Spetl jsem se. Brčko se takřka ihned rozmočilo, a to i přesto, že jsem jej po každém napití vytáhnul v naději, že jeho rozmočení oddálím. Netrvalo ani tři minuty, než jsem frustrovaný brčko vytáhl z kelímku naposled, oddělal plastové (opravdu?) víčko a pokračoval v pití – přímo z kelímku. Nejen, že je brčko nepříjemné v puse, ale sodovka mi připomínala léta na základní škole, kdy jsme se pokoušeli sníst kousek toho béžového papíru, který ve škole vždy rádi používají, protože je levnější než papír bělený. Abych tedy svou zkušenost shrnul jedním slovem: fuj.
TĚŽKÝ SOUBOJ EMOCÍ A FAKTŮ
Pokud jste si alespoň párkrát přečetli nějakou tu zprávu o ekologii, je dost možné, že vám toto číslo není cizí: 500 miliónů brček spotřebovaných denně jen v USA. Pět set miliónů! No nezní to příšerně? Upřímně to i ve mně vyvolalo zděšení – obzvláště vezmeme-li v potaz, že mají Spojené státy americké něco málo přes 300 miliónů obyvatel. Přesněji 327,2 – to představuje více než jeden a půl brčka na hlavu na den! Nicméně, nebudu váš už dále napínat – i přesto, že se toto číslo dočtete na Wikipedii, Deníku nebo i dokonce veřejnoprávním iRozhlase, jedná se o nepravdu. Až článek na NYT objasnil odkud toto číslo vlastně pochází – v roce 2010 jej veřejnosti sdělil tehdy devítiletý Milo Cress, a získal jej „výpočtem“ z dat získaných obvoláváním výrobců brček. Skutečné číslo se přitom pohybuje okolo mezi 170 a 390 milióny. Je to pořád hodně, ale přiznejme si… 500 zní strašidelněji než 170, no není tomu tak?
Určitě jste postřehli i video zachycující biology vytahovat brčko z nosu mořské želvy. Zeptejte se sami sebe: jaké ve vás video zanechalo dojmy? Zanechalo ve vás dojem, že jste se dozvěděli nějakou důležitou informaci (fakt), nebo ve vás vyvolalo strach, odpor či jinou negativní emoci? Pravdou ale zůstává, že ta želva brčko prostě a jednoduše vdechnout nemohla – karety dýchají vzduch, ve kterém brčka doopravdy neplavou. Odborníci se proto domnívají, že jde o odporný případ týrání zvířete, kdy někdo s největší pravděpodobností želvě brčko do nosu dal. Raději si už ale nebudeme domýšlet kdo, protože jak se již v minulosti ukázalo, zelení aktivisté při svých měřeních až podezřele často „chybují“. Například Greenpeace se takto „nechtěně“ ohnula měrná hadice při měření zbytkové ropy v ropné plošině, a ochranáři samozřejmě zveřejnili číslo, které bylo mnohem vyšší a hrozivější než skutečnost. Proto pevně doufám, aby se jednou neukázalo, že té nebohé želvě neublížili sami ochranáři.
Pamatujte na to, až příště použijete papírové brčko. Je možné, že se budete cítit dobře, a to vám nikdo nebere, snažíme-li se ale řešit globální problémy, je na čase dát emoce stranou a zaměřit se na fakta.
PAPÍROVÁ BRČKA NEJSOU AŽ TAK EKO
Papírové brčko není tak úplně odbouratelné (rozložitelné). To, že je čistý papír rozložitelný neznamená, že jsou i brčka z něj vyrobené – jsou pevnější, definice odbouratelnosti nemusí být vždy stejná a brčko tak může zůstat nerozložené mnohem déle, než jak je potřeba pro splnění norem (pořád to ale bude rychleji než plast). Většina z nás navíc žije ve městech, kde si vlastní odpad nekompostujeme, a nevěřím, že si takové brčko ponesete s sebou z restaurace a zahrabete ho pod nejbližší strom, aby se rozložilo samo. Místo toho skončí ve směsném odpadu na skládce, které jsou navrženy k tomu, aby rozkládání neprobíhalo a rozklad papíru tak na skládce není o mnoho rychlejší než rozklad plastu.
I přesto, že je papír recyklovatelný, papírová brčka jen velmi těžce. Papír absorbuje tekutiny, a málokteré recyklační středisko recykluje papír kontaminovaný jídlem. Pokud se tak napijete třeba slazeného nápoje nebo smoothie, vaše brčko s největší pravděpodobností nebude recyklováno.
Asi jako největší problém vnímám fakt, že výroba papírových brček je mnohem náročnější a škodlivější. V hrubých číslech to vychází tak, že při výrobě papírových brček je oproti výrobě plastových brček vyprodukováno o 70-80 % více skleníkových plynů (které paradoxně stromy, ze kterých jsou brčka vyrobena, pohlcují) a 50krát více látek znečišťujících vodu, a spotřebováno čtyřikrát více energie a třikrát tolik vody. To se navíc odrazí i na ceně, jelikož ta je u papírového brčka 8krát vyšší.
Plastová brčka tak byla postavena do nelehké situace – i když tvoří jen 0,025 % plastů v mořích, nejsou vlastně „tak eko“ a i mořskému životu škodí mnohem méně, než například rybářské sítě tvořící 46 % plastů, stala se jakýmsi symbolem boje proti jednorázovým plastům.
KOMU ZÁKAZ VLASTNĚ POMŮŽE?
… je otázka, kterou si kladu po celou dobu psaní tohoto příspěvku. Na zákazu plastových brček se určitě rádi přiživí všichni environmentální aktivisté, a jak se ukázalo již například u fotovoltaických elektráren – pomůže to lidem, kteří v tom mají své vlastní finanční zájmy.
Zákaz plastových brček je bohužel typickým příkladem (eko-)ableismu – diskriminace postižených. Člověk tak ve spěchu jaksi pozapomněl na lidi s tělesným postižením a přitížil jim vcelku zásadně život. Plastové brčko je obrovským pomocníkem, jeho náhrady nejsou ani zdaleka tak pevné, ohebné a odolné. Obzvláště ohebnost zde hraje velkou roli – ať už tento člověk nemůže držet svůj nápoj sám, nebo dokonce i když ho drží někdo jiný.
ZÁKAZ PLASTOVÝCH BRČEK NIC NEVYŘEŠÍ
Možná se nám nabízí mnoho alternativ, těmi nejlákavějšími jsou brčka skleněná a kovová. Nepamatuji si ale, že bych někdy plánoval dopředu návštěvu McDonald’s a opravdu s sebou brčko pořád nosit nebudu. Byly zde i pokusy o brčka, které byste si stejně jako nádobí v restauraci vypůjčili, takové restaurace se ale setkaly s vysokým poměrem rozkrádání, a neustálé doplňování znamená další těžbu materiálů pro jejich výrobu a enormně vyšší emise při jejich výrobě vyprodukované.
Nezoufejme ale, existuje řešení – co takhle vydávat brčka pouze na dotaz, a za poplatek (samozřejmě s úlevou pro postižené)? Z kelímku se totiž napijete i bez brčka, na rozdíl od tašky, bez které si nákup domů prostě neodnesete a nutnost si o něj žádat, plus symbolická koruna by nejednoho člověka odradila. Nejdůležitější tak je, aby se každý nejdříve zamyslel sám nad sebou a nad tím, jak jednorázová brčka (a plasty celkově) využívá.
Nakonec snad už jen doufám, že nikoho z vás tento poněkud kontroverzní příspěvek nerozhořčil tak, jako mě ono papírové brčko v McDonald’s na Vodičkově.