Projekt Evropské unie, tak, jak jej známe dnes, se datuje do roku 1993. O rok dříve podepsaná Maastrichtská smlouva výrazně posílila integraci členských států a započala novou úroveň spolupráce. Nikdo ovšem nemohl vědět do jakých rozměrů se rozroste a jak velkým způsobem bude ovlivňovat chod jejích členů.
Blížíme se k federaci. Ta je ale neudržitelná.
Už za současné situace tvoří legislativa pocházející z EU něco mezi 30 – 35 %. A toto číslo roste. Přicházejí další a další regulace, platící po celém území EU, a mnohdy nevýhodné pro všechny. K tomu, abychom tedy mohli hovořit o EU jako o federaci, potřebuje mít tři základní prvky:
- Vlastní fiskální příjem, tedy přímý tok peněz od obyvatel (a firem) do dané federace. Donedávna byla EU financována hlavně z příspěvků členských států, častěji ale slýcháme o tzv. „vlastních zdrojích“, prozatím hlavně ve spojitosti s „digitální daní“. Zavedeny byly také daně z plastových odpadů.
- Vlastní armáda. I tady hlasy sílí, obzvláště ze strany „tahounů“ EU Německa a Francie. Prozatím se žádné konkrétní nápady neprosazují a nejbližším projektem je spolupráce armád ve formě PESCO.
- Vlastní centrální banka. Ta už existuje ve formě Evropské centrální banky a společné měny – Euru.
Evropská unie se tedy stále blíží k federaci, je potřeba si ale uvědomit, že Evropa být federací nemůže.
Proč to tedy v USA funguje? Aneb integrace bez hranic.
Již v roce 1946 použil po vzoru Spojených států amerických Winston Churchill termín „Spojené státy evropské“. Vzor si ovšem nevybral ideální – mezi USA a Spojenými státy evropskými je několik diametrálních rozdílů, zejména:
- USA, stejně jako ostatní federace, nevznikly za 40 let, a při jejich zakládání neměli 300 milionů obyvatel. Tempo, kterým EU směřuje k federaci, je neuvěřitelně rychlé, a to s sebou nese odpor obyvatel. Pokud se nějaká společnost stane příliš velkou, a bude-li příliš heterogenní, její členové se přirozeně začnou shlukovat do menších, homogenních spolků, tedy v našem případě států. A to souvisí s bodem č. 2:
- Obrovské rozdíly na malém území. Evropa byla vždy plná rozličných kultur, náboženství, jazyků, etnických skupin… a to vždy na poměrně malém území. Je to recept na chaos, nemůžeme se tak divit, že v historii byla v Evropě válka téměř na denním pořádku.
- Příliš velká vzdálenost mezi nejvzdálenějšími body hierarchie – extrémně rychlé zvyšování moci s takto neuvěřitelným množství lidí a rozdílností vyústilo v nedůvěru jednotlivců ve vládnoucí vrstvy. Zamyslete se – kolikrát jste už použili pojem typu „úředník z Bruselu“?
Tři scénáře konce Evropské unie
Scénář 1. – Omezení pravomocí
Jednotlivé členské státy eventuelně zjistí, že společná politika není výhodná pro většinu z nich, a dohodnou se na zachování „toho nejlepšího“ z EU. Omezí se tak její pravomoce a bude se jednat spíše o hospodářsko-ekonomickou alianci.
Scénář 2. – Exity států
Na omezení pravomocí se nedomluví a společenské napětí bude dostatečně velké na to, aby se v jednotlivých členských státech vyvolaly referenda a ty se od EU odtrhly.
Scénář 3. – Vznik federace a společenské nepokoje
Vládnoucí vrstvy se na omezení pravomocí nedohodnou, naopak – vznikne nějaká federace. Napětí mezi obyvateli bude růst, i neinformovaní lidé na denním pořádku budou vnímat, co se děje v tomto hypotetickém „superstátě“. Dříve nebo později se najde někdo, kdo bude ve svůj vlastní prospěch postupně přilévat olej do ohně, a napětí ve společnosti bude dostatečně velké na to, aby se i přes to, že už federace vznikla, rozpadla.
A jaké je tedy řešení? Pokud chce EU přežít, musí zpomalit. Neregulovat co se dá, nechávat státům autonomii, netvořit kontroverzní legislativu. V každém případě, nenastane-li válka, EU tak jak ji známe se rozloží sama, zevnitř.